Daniel Kolman

Jak programovat bez ega

| 5 comments |

Přestože mnozí věří, že programování je exaktní věda, ve skutečnosti má blíž k literatuře. Program se nedá vypočítat, program se musí napsat. Programátor musí, stejně jako spisovatel, psát jazykem kterému rozumí ostatní programátoři a dodržovat určitá stylistická pravidla. Počítačové jazyky totiž existují kvůli lidem a ne kvůli počítačům, ty by se spokojily s nulami a jedničkami. Větší pozornost je sice nutné věnovat kritickým (napínavým) úsekům, ale pokud autor ztratí ze zřetele soudržnost celku, výsledkem bude škvár, který sice možná bude sdělovat příběh, ale prokousat se jím bude peklo.

Na rozdíl od spisovatelů jsou však programátoři nuceni pracovat v týmech. Mají tak problémy, kteří spisovatelé vůbec neznají. Některé jsou technického rázu a jdou celkem uspokojivě vyřešit, např. jak spojovat kusy napsané různými autory do jednoho celku (VCS). Horší vznikají tím, že programátoři jsou lidi. Lidská interakce je nesmírně složitá a ke strojové přesnosti a neutrálnosti má na hony daleko. Představte si to, kvůli mezilidským vztahům dokonce vzniklo několik vědních oborů (sociologie, psychologie, psychiatrie, politologie, ekonomie atd.)! Manažeři programátorů se navíc často domnívají, že se pohybují ve výhradně technické oblasti, a tak mohou problémy druhého typu v klidu nepovšimnuty bujet a stávat se patologickými. Ale to je jiná kapitola.

Dnes se chci věnovat jedné vlastnosti, kterou mají programátoři se spisovateli společnou. Každý autor, ať už píše cokoliv, se se svým dílkem ztotožňuje. Je to naprosto přirozené: Trávíte s ním spoustu času, stojí vás mnoho úsilí a chcete aby se mu dařilo co nejlépe. Když pak přijde kritika, ať už oprávněná nebo ne, je těžké ji přijmout s chladnou hlavou. U spisovatelů to vede k úsměvným historkám ve společenských časopisech, u programátorů k frustraci a nepřátelství. A protože se programátoři potkávají v práci každý den, je to pro ně daleko horší problém než pro spisovatele. Pak je ale těžké napsat dobrý program.

Jak tedy programovat bez ega? V první řadě musí člověk přijmout fakt, že se může mýlit. Vždy se najde někdo, kdo o daném problému ví víc než vy. Zvlášť když strávíte se svým produktem delší dobu, je těžké najít odstup a snadno pak přehlédnete i očividné chyby. Pravdu naopak mohou mít i lidé, od nichž by to člověk vůbec nečekal. A tak nezbývá než věnovat pozornost každé výtce, ať už pochází z jakéhokoliv zdroje.

A opačně, pokud kritizujeme, snažme se nedotknout se osobnosti autora kódu. Kritizujte kód, ne jeho autora. Snažte se navrhovat, jakým způsobem lze kód vylepšit. Pokud je to možné, opřete se o fakta (standardy, měření, literatura, články na webu, dohodnuté konvence atd.). Destruktivní kritika typu "seš snad úplně blbej" nebo "všechno stojí za hovno" nikam nevede, jen šíří pocity zoufalství. Zkuste odhadnout, kolik toho ten druhý "skousne" a buďte hodní na kolegy, kteří nemají takové sebevědomí. To, že má někdo méně zkušeností nebo znalostí neznamená, že je horší než vy. Navíc za rok může být situace klidně opačná. Pokud tým funguje, jeho členové jsou schopni se navzájem učit a mají ze spolupráce dobrý pocit.

Aby se programátoři nestyděli zeptat se kolegy o radu, musí v týmu panovat přesvědčení, že mýlit se je lidské a že víc hlav víc ví. Každý má občas špatný den a jediné co se s tím dá dělat, je umožnit, aby se na chyby přišlo co nejdříve. Dobrou pomůckou mohou být techniky z extrémního programování, jako párové programování, code review, kolektivní vlastnictví kódu a stand-up meetingy (také známé jako scrum). Mám ale obavu, že prvotní je dobrý výběr lidí; nehledět při náboru pouze na technické znalosti, ale i na to, zda je přijímaný člověk týmový hráč. Pokud máte tým složený ze samých "hyper-senzitivních code-machines", žádné metodologie vám asi nepomůžou.

Já sám osobně mám pocit, že už dokážu obstojně snášet kritiku kódu, který jsem napsal. Kritizovat kód kolegů mně ale stále nejde tak, jak bych si představoval. Je těžké vybrat správná slova, aby druhý pochopil, že ho nechci urazit ani snížit jeho zásluhy. Někdy mě zradí jazyk, někdy se moc rozohním, někdy toho mám prostě dost a někdy zafunguje ponorková nemoc, protože pracuju ve firmě, kde jsou trvalé týmy - roky sedíte v kanceláři se stejnými lidmi. Tímto se proto omlouvám každému, koho jsem kdy mohl urazit a chci aby jste věděli, že kašlu na to kdo je autorem, zajímá mě pouze kód a aby byl dobrý.

Ještě poznámka na závěr: Zajímavá je souvislost s jiným principem efektivního programování: Ukazuje se totiž, že programovat bez ega znamená napsat pouze tolik, kolik situace vyžaduje - ne méně a ne více. Nemá prostě cenu vymýšlet všechny varianty, které by po nás mohl uživatel teoreticky chtít, a potom napsat nějaké úžasně univerzální über-řešení; lepší je napsat program, který řeší pouze aktuální problém, a pokud bude potřeba, bude se průběžně doplňovat a zesložiťovat. Je to staré pravidlo YAGNI (You Ain't Gonna Need It), které jinými slovy říká, že i když jste bůhvíjak dobří programátoři, nesmíte se bát obyčejných jednoduchých řešení - není to ostuda.

Egoless Programming
Ten Commandments of Egoless Programming

(5) Comments

  1. Radek said...

    Programátor s humanitárním vzděláním promluvil. =) Se vším souhlasím a za žádnou kritiku (pokud neobsahuje tři otazníky nebo vykřičníky) se nezlobím. Naopak! Rád se poučím. Každý by se měl rád nechat poučit.

    29. srpna 2008 9:50
  2. Anonymous

    Myslím, že když se za kritiku zlobíme, ve skrytu duše víme, že je oprávněná a jenom nás štve, že ten druhý na to přišel, že je vlastně lepší. Kritiku umí přijmout podle mě jen ten, kdo si opravdu věří a nepotřebuje si nic dokazovat.

    30. srpna 2008 9:06
  3. Berka

    Programátor se od spisovatele liší v jedné podstatné věci – jeho kód není určený ke čtení.

    Spíš se podobá zedníkovi. Také nikdo neví, co všechno nasypal do malty a co je pod omítkou. Ale to, jak provedl armatury je důležité. Uživatel/čtenář vidí jen povrch.

    25. září 2008 23:31
  4. Valda said...

    Berka: "Programátor se od spisovatele liší v jedné podstatné věci – jeho kód není určený ke čtení."

    Podle mně je tohle zásadní omyl. Kód se vícekrát čte, nežli píše...

    Ty mluvíš o vazbě uživatel/programátor, ale článek je spíše o soužití/kooperaci programátorů (jak tomu rozumím já).

    16. listopadu 2008 14:47
  5. Valda said...

    A ještě jsem zapomněl dodat: škoda, že je tento blog takhle zašitý. Narazil jsem na něj úplnou náhodou.

    Na tomhle článku se mi líbí, že pěkně zhrnuje dohromady střípky informací, které nosím v hlavě, ale nedokážu to takto uceleně formulovat. Takhle si to můžu přečíst a posunout se na další úroveň :-)

    Pokračuj...

    16. listopadu 2008 15:07

Leave a Response